Ulétám.

Ztracená  v prostoru,
chřadnu a blednu,
zas dlouho nevstanu,
zas letím ke dnu.

Křídla mi ulétla,
zmizela v noci.
Na mé prosby nedala,
zůstal jen strašný pocit.

Snažím se zachytit,
polapit do sítě.
Nemohu zachránit,
co již není mé.

Kluntání na podzim...První vlaštovky

Nudíme se přes léto, tak motáme  a kluntáme nákrčníčky aby ste nám přátelé v zimě nezmrzli.:)
Již brzy je budete moc koupit zde. Zatím mám nabídku šátků které se vám budou hodit i teď, tak nakoukněte. Budu velice ráda :)

Špitání. Kolotoč.

Nežiji, nedoufám,
nevidím chyby.
Jenom si zas zoufám,
stěžuji jiným.

Svět se však točí dál,
jak tomu bylo stále
a já již nedoufám,
že uzřím zase naděj.

Jen malá bezbranná,
krčím se v stínu,
svým smutkem opita,
odmítám vinu.

Můzy mne zradily,
běželi k jiným,
sprostě mi utekly,
přede mnou se skryly.

Točím se na světě,
jak dítě na kolotoči,
pomalu jedeme,
však hlava se mi točí.

Nechápu tento svět,
smysl v něm hledám stále.
Musím vše přestávět,
přeskládat v hlavě.

Však ať skládám sebevíc,
bortím i opravuji,
smysl v tom nevidím,
vůbec nic nespravuji.

Tak pojďte přátelé,
pomozte mi,
najít smysl v životě,
který je nesmyslný.

ŠPITÁNÍ. Vzpomínka

Za svitu nočních hvězd,
tam ve skrytu stromů,
vidím svou duši kvést
a oddávat se tomu.

Kod přišel nezván, nečekán,
za noci plné tmy,
já již nevěřila těm pohádám,
co mi našeptávaly knih rty.

V obrovském temnu nočním,
já poznala jsem světlo,
ta noc byla pro mne něčím,
co zpátky k pravdé mne svedlo.

Vzléttla jsm vstříc,
své duši, svému srdci,
to nemohu snad ani říct,
jak při pomyšlení mé srdce buší.

Ten vzácný, drahý okamžik,
budu mít stále v srdci,
až jednou všechno pomine,
on zachrání mi duši.

Óda na společnost

Ach společnosti,
 ty bídná proradná,
 v lesích se schovávající bestie.
 Já proti tobě, bezradná,
 prohry se bojící,
 schovávající se ve stínech.

 Přetvářka, faleš,
 ve tvých stopách jdou.
 A mé srdce na tisíce kousků,
 svýmy spáry rvou.
 Slova mít a vlastnit,
 ti v pátách jdou,
 však v dobrých duších,
 svá místa nenajdou.

 Jen pít a sát,
 ty naše čisté duše a sny.
 A spoutávat, svazovat
 naše životy těžkými provazy.
 To umíš dokonale!
 Společnosti, bestie zlá!
 Lidé tě milují,
 já však tě proklínám.

Povídka o duši

Jimi otevřela oči. Všude kolem byla tma, nebo spíš ponurá tma, bylo brzo nad ránem. Za chvíli vyjde slunce, pomyslela si, a všechno se rozplyne tak rychle, jak zmizí kouř nad svíčkou. Její mysl byla klidná, cítila se bezpečně jako nikdy před tím, byla šťastná a spokojená. Nic nechtěla, nic nežádala. Pouze uchovat tuto vzpomínku, na pár hodin štěstí, v mysli, po tom toužila ze všeho nejvíc. Zdálo se to jednoduché a přitom to byla ta nejtežší věc na světě.
Bylo to jako chytat kouř. Vzpomínky se nedají zamknout do krabiček, schovat do skříní a za chvíli vytáhnout neporušené. Vzpomínky jsou křehké, nestále, stačí malinká nepozornost a vzpomínka se začne rozplývat, stačí se chvíli nedívat a uteče vám před nosem. Začne se vytrácet, mizet. A vy přesto budete vědět, že tam někde je. Ale už ji nikdy nenajdete. Jimi se snažila vrývat si tuhle vzpomínku hluboko do duše, hluboko do srdce, tak aby při nějakém škobrtnutí vzpomínka neuletěla, a kdyby přece jenom aby po ní alespoň zůstaly hluboké jizvy, které jí budou vzpomínku připomínat.
Jimi zpomalila dech, zavřela oči. Cítila podivnou vůni, nedovedla ji popsat, ale ta vůně jí byla velice blízká, přesto nevěděla co to je. Jimiina duše se rozplývala, její oči zářily natolik, že kdyby jste se soustředili, zahlédnete v tom šeru záblesky štěstí.Byla teď taková jaká chtěla být, nebo spíše taková jaká byla ve skutečnosti. Nespoutaná, krásná, svobodná, divoká, bláznivá, zamilovaná a milovaná.
Už nebyla tím děvčetem, kterým byla před tím. Přesně v takovýchto chvílích, kdy její duše žila, se stávala někým dočista jiným. Někým krásnějším, citlivějším, nespoutanějším. Jen tehdy odkládala svou masku a nechala se obejímat holým životem. Takovým jakým byl. Nic si nenalhávala, v nic nedoufala, vychutnávala si každou sekundu okamžiku, protože věděla, že čas nasadit masku zase přijde.

Co vy a sny?

Každému se občas zdají sny, někdo je přechází jako bezvýznamné věci, někdo nad nimi chvíli ráno přemýšlí, ale později na ně zapome. Jsou však i lidé, kterým leží u postele Výkladový Snář a sny si každé ráno hledají, se snahou pochopit co sen znamenal a co mají očekávat. Často se jim to také vyplní. Věříte tomu? Věříte, že sny jakožto výplod našeho podvědomí mohou zasahovat do našich životů? A dávat nám znamení kudy jít a jak se chovat? Splnila se Vám už nějaká předpověď ze snu?
Podělte se :)

O poutnících

Poutník se zastavil a upřel oči na vesnici v dáli. Tam je můj domov, pomyslel si a pocítil úzkost v srdci. Domov kde vyrůstal, kde se poprvé zamiloval, kde zanechal téměř veškerý svůj majetek. Domov, kam se už nikdy nevrátí, protože tam nenašel to co hledá. Lásku, naději, své sny. Takový domov není domovem poutníka.
    Kde je tedy jeho domov? Jeho domov je na cestě. Cesta, to je teď jeho úděl, jeho cíl, jeho přítomnost, i budoucnost. Cesta jej provází každým okamžikem, každým nádechem i výdechem. Zvolil si ji a nelituje toho. Přijmul ji a ona přijmula, staly se jednou osobou. Ona mu dává naději a on jí děkuje za každý den, když usíná pod širým nebem a z výšin na něj shlížejí hvězdy. Děkuje Bohu za každý východ slunce i za jeho úchvatný západ nad kopci, který jej snad nikdy nepřestane dojímat. Poutník usíná pod širým nebem. Nemá strach, je přece na cestě, je doma. Jeho strážcem jsou hvězdy a jeho průvodcem, jenž mu ukazuje směr, je srdce.
   Poutník nemá cíl. Kdyby jej našel, jeho život by vyhasl a jeho hvězda také. Přestala by zářit a jeho srdce a duše by usnuly. Proto když padá hvězda, my víme, že některý poutník svou cestu vzdal, konec cesty totiž neexistuje, protože vždy je kam jít. Neměli bychom si proto něco přát, ale modlit se, aby co nejvíce potuníků bojovalo za své sny a co nejvíce hvězd, aby zůstalo ne nebi.

Šátkování..

Zase si hrajeme ♥
barvíme
koukáme
a divíme se
co z těch barviček
vznikne.

Můžete zakoupit zde. Je tam i spousta dalších ozdůbek. Ráda Vás tam uvidím :)

Help!

Ták a je to tady zase můj obvyklý záchvat pomoci těm co to potřebují. Právě mi došly letáčky o fairtrade. A rozhodla jsem se to trochu propagovat ve škole a tak i tady. Lidi  pokud nevíte o čem to je tak si to můžete přečíst tady. Myslím, že je to správná věc a že koupí fairtrade výrobků zlepšíte život lidem kteří žijí v hrozných podmínkách. Pokud nechcete kupovat výrobky fairtrade, nevadí, ale mluvte o tom. Někteří lidé třeba fairtrade podpoří. :)

Kdyby jste někdo chtěli podpořit Fairtrade ve Vašem městě tak určitě napište na www.nazemi.cz jsou tam moc ochotní lidé :)
Pomoci druhým zdar!

Sobeckost.

!!!!-Pozor po přečtení tohoto článku si o mě budete myslet že jsem sobecká a závistivá. Ale tak to cítím.-!!!!

Vždycky mne dojímaly fotky, a obzvláště černobílé. Fotografii chápu jako něco co fotograf produkuje proto aby ukázal ostatním svůj pohled na svět. Fotografie má být něco z čeho vyzařuje autorova duše. Ať už je to fotografie cílená nebo fotografie pořízená náhodně. Toužila jsem a stále toužím mít vlastní foťák, proto mne tolik rozčiluje když vidím jak děvčata kolem mne, která vlastní perfektní foťáčky a mají k tomu často i další vybavení, produkují takové fotografie na které se s prominutím nedá dívat! Fotografie je umění, a je to to nejtežší umění! Umění není vyfoti holku v ryflích a tričku s bejskou na hlavě hodit to do černobílé a myslet si že pěkná tvářička dívky to zachrání. I'm sorry, ale tohle přece nemůžete považovat za umění! Víckrát už ne!

P.S. Blbě kecám, raději kdybych koupila foťák a začla fotit. A to taky udělám. Co je psáno to je dáno. a TEČKA. Good luck everybody a já jdu pracovat.

O světě kolem...

Upadám v beznaděj svou,
ke dnu se blížím,
myšlenky šeptám do ticha.
To ticho mne tíží.

Proč jen je svět tak složitý,
kde je ta radost z něho?
Na studenou zem zas ulehám,
úzko mi je ze všeho.

Ty doby kdy ptáci zpívali,
kdy nebe bylo jasné.
Ach lidé kde jste nechali?
Svá srdce, své duše štastné.

Všechno upadlo v minulost,
skrylo se v hlubinách času.
Čeká to ve tmě na výlov.
Na tenký pramínek jasu.

Ach lidé vstaňte již!
Z toho snu jež tížil vás,
probudte se a konejte.
Probuďte mír opět kolem nás.

A piece of my soul...

Anything from my heart. It makes me happy and equable.

You can look at this place, there I am and my soul too, if you want, you can buy a piece of her. Merci ♥

Start 2012

Začalo to pomaloučku v lednu... takové to cukání, že bych zase mohla něco začít tvořit... po tak dlouhé zimě bez aktivity.
Na začátku února už jsem měla doma spoustu věcí k tvoření.. korálky, látky, barvy, ale stále se k tomu nikdo neměl.. jen to tam tak leželo.
Jednoho večera to cukání přestalo a změnilo se na něco horšího... začalo to se mnou třást... nemohla jsem sedět na místě ani postávat jen tak u ledničky musela jsem se něčeho chopit a něco vytvořit.
A stalo se. A myslím, že je to dobrý začátek roku... posud'te sami. :)

Přibližná předloha vlevo, nakonec je z toho vždy úplně něco jiného, ale rpávě ten vývoj mne na tom baví!

Oblíbená značka, vyhovují mi jsou zažehlovací a ani ne tak drahé.:)

Konečný výsledek.. mohlo být lepší ale jsem celkem spokojená..

Pro dnešek vše. Merci předem za Vaše názory. :)

Hledám... pod polštářem... na nebi... ve skříni...

Hledám smysl života!

Svět se točí pořád stejně dokola. Lidé se rodí, rostou. Je to takový klasický postup kterého se všichni zuby nehty drží. Školka, škola, střední škola, maturita (třikrát hurá!), vysoká škola, práce, svatba, první dítě... a na novo školka, škola.... pak se objeví druhé dítě a zase to začne odznova.
 Říkáte si a co má být? Tak to přece chodí... Právě. Tak to chodí, ale nechceme přece jenom od života něco víc, netouží naše duše po něčem jiném než jenom po držení se obvyklého předpisu který nám byl dán? Když jsou děti malé touží po všem možném, čím jsou větší tak své sny čím dál více krotí a jejich odvaha pomalu mizí, ale proč? Proč nenecháme svě sny aby nás pohltily a neuskutečníme je? Protože to neznáme, celý život kolem sebe vidíme rodiče jak pracují jak jsou spokojení a štastní a neznáme nic jiného, vůbec nás nenapadne nejít na střední školu, nechat se unášet sny. Ne. To není ani možné, myslíme si.
 Lidé se pyšní tím, jak jsou nespoutaní, jak je tento svět moderní, demokratický, jak mají všichni svobodu ve volbě svého života. Přitom je nám tato svoboda odebrána, těmi pravidly a předpisy a tím, jak by to mělo být. Někdo takový život vést chce, ale má duše klidná není... touží se rozlétnout do světa, dřív než bude pozdě, bojí se, že jí někdo brzo ustřihne křídla a potom bude jen upoutaná na místě a bude neschopná létat.
 Sny jsou důležité, jen tak mohou být lidé štastní, nedbejte na ostatní, dbejte na své srdce, na svou duši a na své pocity. Nemáte předepsaný osud. Osud je takový jaký si jej uděláte. Je to Váš osud, tak se nenechejte unášet po proudu... Plavte proti!

Whispering...about life... my little naive thoughts

Vítěz zůstane sám.... nebo jinak...vždy když vyhrajeme, zjistíme, že nemáme důvod žít.... nic nás už nenutí bojovat, rozvíjet se, hledat nové cesty, nic nás už nenutí postupovat vpřed. Zasekneme se na tom vítězném bodě... necháme se unést chvilkovým štěstím... tím pocitem vítězství a strneme uprostřed běžícího světa. Někteří lidé si to ani neuvědomí, někteří tak žijí celý život, nedávají si žádné cíle, nechtějí  překonávat překážky...takových je mi líto. Ti ostatní... a je jich sakra málo.... se pomalu životem prokousávají.. zvolí si těžší cestu...vzdálenější, často nedosažitelný cíl, a plují kupředu. Nenechávají se omámit sladkým pocitem vítězství, protože ví že to není navždy a ještě hodně takovýchto soubojů mají před sebou. Takovým lidem bychom se měli klanět, protože cílem života není být skromný a jen se tak poflakovat, cílem života je vítězit a prohrávat a z proher se ponaučit tak, aby vedly k dalším vítězstvím. C'est la vie!