úterý 17. dubna 2012

Povídka o duši

Jimi otevřela oči. Všude kolem byla tma, nebo spíš ponurá tma, bylo brzo nad ránem. Za chvíli vyjde slunce, pomyslela si, a všechno se rozplyne tak rychle, jak zmizí kouř nad svíčkou. Její mysl byla klidná, cítila se bezpečně jako nikdy před tím, byla šťastná a spokojená. Nic nechtěla, nic nežádala. Pouze uchovat tuto vzpomínku, na pár hodin štěstí, v mysli, po tom toužila ze všeho nejvíc. Zdálo se to jednoduché a přitom to byla ta nejtežší věc na světě.
Bylo to jako chytat kouř. Vzpomínky se nedají zamknout do krabiček, schovat do skříní a za chvíli vytáhnout neporušené. Vzpomínky jsou křehké, nestále, stačí malinká nepozornost a vzpomínka se začne rozplývat, stačí se chvíli nedívat a uteče vám před nosem. Začne se vytrácet, mizet. A vy přesto budete vědět, že tam někde je. Ale už ji nikdy nenajdete. Jimi se snažila vrývat si tuhle vzpomínku hluboko do duše, hluboko do srdce, tak aby při nějakém škobrtnutí vzpomínka neuletěla, a kdyby přece jenom aby po ní alespoň zůstaly hluboké jizvy, které jí budou vzpomínku připomínat.
Jimi zpomalila dech, zavřela oči. Cítila podivnou vůni, nedovedla ji popsat, ale ta vůně jí byla velice blízká, přesto nevěděla co to je. Jimiina duše se rozplývala, její oči zářily natolik, že kdyby jste se soustředili, zahlédnete v tom šeru záblesky štěstí.Byla teď taková jaká chtěla být, nebo spíše taková jaká byla ve skutečnosti. Nespoutaná, krásná, svobodná, divoká, bláznivá, zamilovaná a milovaná.
Už nebyla tím děvčetem, kterým byla před tím. Přesně v takovýchto chvílích, kdy její duše žila, se stávala někým dočista jiným. Někým krásnějším, citlivějším, nespoutanějším. Jen tehdy odkládala svou masku a nechala se obejímat holým životem. Takovým jakým byl. Nic si nenalhávala, v nic nedoufala, vychutnávala si každou sekundu okamžiku, protože věděla, že čas nasadit masku zase přijde.

Žádné komentáře:

Okomentovat