Poutník se zastavil a upřel oči na vesnici v dáli. Tam je můj domov, pomyslel si a pocítil úzkost v srdci. Domov kde vyrůstal, kde se poprvé zamiloval, kde zanechal téměř veškerý svůj majetek. Domov, kam se už nikdy nevrátí, protože tam nenašel to co hledá. Lásku, naději, své sny. Takový domov není domovem poutníka.
Kde je tedy jeho domov? Jeho domov je na cestě. Cesta, to je teď jeho úděl, jeho cíl, jeho přítomnost, i budoucnost. Cesta jej provází každým okamžikem, každým nádechem i výdechem. Zvolil si ji a nelituje toho. Přijmul ji a ona přijmula, staly se jednou osobou. Ona mu dává naději a on jí děkuje za každý den, když usíná pod širým nebem a z výšin na něj shlížejí hvězdy. Děkuje Bohu za každý východ slunce i za jeho úchvatný západ nad kopci, který jej snad nikdy nepřestane dojímat. Poutník usíná pod širým nebem. Nemá strach, je přece na cestě, je doma. Jeho strážcem jsou hvězdy a jeho průvodcem, jenž mu ukazuje směr, je srdce.
Poutník nemá cíl. Kdyby jej našel, jeho život by vyhasl a jeho hvězda také. Přestala by zářit a jeho srdce a duše by usnuly. Proto když padá hvězda, my víme, že některý poutník svou cestu vzdal, konec cesty totiž neexistuje, protože vždy je kam jít. Neměli bychom si proto něco přát, ale modlit se, aby co nejvíce potuníků bojovalo za své sny a co nejvíce hvězd, aby zůstalo ne nebi.
Žádné komentáře:
Okomentovat