II.
Vystoupila na tenký můstek,
který znamenal smrt,
pohlédla dolů a spatřila
temné hloubky moře.
Vpíjela se do nich očima
a ony ji volaly k sobě,
do temnot oceánu.
Musela držet rovnováhu,
její bosé nohy lehce klouzali
po dřevěném můstku,
po můstku smrti
.
Vlasy měla slepené
od slané vody,
celá se třásla.
V očích neměla strach,
ani slzy.
Odrážela se v nich naděje
a touha po klidu duše,
který nabízeli ty hluboké vody.
Naposledy se ohlédla,
hlavou jí proletěly myšlenky
a vzpomínky na všechny okamžiky,
co prožila.
A vrhla se vstříc oceánu,
naprosto se mu vydala,
Její tělo už nebylo důležité,
hlavní byla její duše,
konečně volná a svobodná.
C.
Žádné komentáře:
Okomentovat