Jen tak si vykračuji jednoho slunečného dne po ulici. Mám na sobě své oblíbené kecky, dlouhé úzké džíny a černé tričko, cítím se skvěle. Slunce svítí, vítr příjemně pofukuje a hladí mne po vlasech. Mám dobrou náladu a usmívám se. Rozhlížím se klem sebe, třeba zrovna dnes potkám toho ,,Pravého'', ale nikde nikdo. Rozmýšlím o oblacích na obloze a o poletujících ptácích, kdežto najednou přestanu rozjímat a můj pohled upoutá postarší pán, který jde proti mně po ulici, možná to byl bezdomovec ale s jistotou to říci nemůžu. Když se přiblíží, všimnu si jiskry v jeho očích. Upřeně se na mě dívá (já se samozřejmě nepřestávám usmívat) , neuhýbá pohledem, dojde blíže ke mně a zastaví se. Jako obraz v zrcadle, zastavím se taky. Stojíme tam 2 metry od sebe, on se usmívá a já nevěřícně koukám, co to zase vyvádím. On si zdělá čepici, čímž poodhalí zvěčující se pleš a prořídle šedé vlasy, a pokloní se. Já nevěřícně koukám, válím oči, on se jen pousměje a pokračuje ve své cestě. Poručím svým nohám vpřed a pomalu se rozejdu. Kdo to byl? Proč to udělal? Znal mne? Nezdálo se mi to? Byl to je další výplod mé fantazie? Jsem jakov transu.
Ani mne tehdy nenapadlo se otočit a přesvědčit se jestli ten pán nebyl jako takový ti dědečkové a babičky v pohádkách co se na chvíli objeví a hned zase zmizí. Třeba to byl můj strážný anděl, nebo to mohl být jenom prostý člověk. Jisté je že na toho pána nikdy nezapomenu, i když si ted' vůbec nevybavuji jeho tvář, už ani nevím jaké ty jeho jiskřící oči měly barvu. Dnes mi to přijde jako vzdálený sen, který se někdy zdál někomu jinému. Třeba se někdy potkáme, bez povšimnutí kolem sebe projdeme, nebo budeme vedle sebe sedět v čekárně v nemocnici, nebo třeba v kavárně. Kdo ví.
Žádné komentáře:
Okomentovat