Povídka o duši

Jimi otevřela oči. Všude kolem byla tma, nebo spíš ponurá tma, bylo brzo nad ránem. Za chvíli vyjde slunce, pomyslela si, a všechno se rozplyne tak rychle, jak zmizí kouř nad svíčkou. Její mysl byla klidná, cítila se bezpečně jako nikdy před tím, byla šťastná a spokojená. Nic nechtěla, nic nežádala. Pouze uchovat tuto vzpomínku, na pár hodin štěstí, v mysli, po tom toužila ze všeho nejvíc. Zdálo se to jednoduché a přitom to byla ta nejtežší věc na světě.
Bylo to jako chytat kouř. Vzpomínky se nedají zamknout do krabiček, schovat do skříní a za chvíli vytáhnout neporušené. Vzpomínky jsou křehké, nestále, stačí malinká nepozornost a vzpomínka se začne rozplývat, stačí se chvíli nedívat a uteče vám před nosem. Začne se vytrácet, mizet. A vy přesto budete vědět, že tam někde je. Ale už ji nikdy nenajdete. Jimi se snažila vrývat si tuhle vzpomínku hluboko do duše, hluboko do srdce, tak aby při nějakém škobrtnutí vzpomínka neuletěla, a kdyby přece jenom aby po ní alespoň zůstaly hluboké jizvy, které jí budou vzpomínku připomínat.
Jimi zpomalila dech, zavřela oči. Cítila podivnou vůni, nedovedla ji popsat, ale ta vůně jí byla velice blízká, přesto nevěděla co to je. Jimiina duše se rozplývala, její oči zářily natolik, že kdyby jste se soustředili, zahlédnete v tom šeru záblesky štěstí.Byla teď taková jaká chtěla být, nebo spíše taková jaká byla ve skutečnosti. Nespoutaná, krásná, svobodná, divoká, bláznivá, zamilovaná a milovaná.
Už nebyla tím děvčetem, kterým byla před tím. Přesně v takovýchto chvílích, kdy její duše žila, se stávala někým dočista jiným. Někým krásnějším, citlivějším, nespoutanějším. Jen tehdy odkládala svou masku a nechala se obejímat holým životem. Takovým jakým byl. Nic si nenalhávala, v nic nedoufala, vychutnávala si každou sekundu okamžiku, protože věděla, že čas nasadit masku zase přijde.

Co vy a sny?

Každému se občas zdají sny, někdo je přechází jako bezvýznamné věci, někdo nad nimi chvíli ráno přemýšlí, ale později na ně zapome. Jsou však i lidé, kterým leží u postele Výkladový Snář a sny si každé ráno hledají, se snahou pochopit co sen znamenal a co mají očekávat. Často se jim to také vyplní. Věříte tomu? Věříte, že sny jakožto výplod našeho podvědomí mohou zasahovat do našich životů? A dávat nám znamení kudy jít a jak se chovat? Splnila se Vám už nějaká předpověď ze snu?
Podělte se :)

O poutnících

Poutník se zastavil a upřel oči na vesnici v dáli. Tam je můj domov, pomyslel si a pocítil úzkost v srdci. Domov kde vyrůstal, kde se poprvé zamiloval, kde zanechal téměř veškerý svůj majetek. Domov, kam se už nikdy nevrátí, protože tam nenašel to co hledá. Lásku, naději, své sny. Takový domov není domovem poutníka.
    Kde je tedy jeho domov? Jeho domov je na cestě. Cesta, to je teď jeho úděl, jeho cíl, jeho přítomnost, i budoucnost. Cesta jej provází každým okamžikem, každým nádechem i výdechem. Zvolil si ji a nelituje toho. Přijmul ji a ona přijmula, staly se jednou osobou. Ona mu dává naději a on jí děkuje za každý den, když usíná pod širým nebem a z výšin na něj shlížejí hvězdy. Děkuje Bohu za každý východ slunce i za jeho úchvatný západ nad kopci, který jej snad nikdy nepřestane dojímat. Poutník usíná pod širým nebem. Nemá strach, je přece na cestě, je doma. Jeho strážcem jsou hvězdy a jeho průvodcem, jenž mu ukazuje směr, je srdce.
   Poutník nemá cíl. Kdyby jej našel, jeho život by vyhasl a jeho hvězda také. Přestala by zářit a jeho srdce a duše by usnuly. Proto když padá hvězda, my víme, že některý poutník svou cestu vzdal, konec cesty totiž neexistuje, protože vždy je kam jít. Neměli bychom si proto něco přát, ale modlit se, aby co nejvíce potuníků bojovalo za své sny a co nejvíce hvězd, aby zůstalo ne nebi.

Šátkování..

Zase si hrajeme ♥
barvíme
koukáme
a divíme se
co z těch barviček
vznikne.

Můžete zakoupit zde. Je tam i spousta dalších ozdůbek. Ráda Vás tam uvidím :)

Help!

Ták a je to tady zase můj obvyklý záchvat pomoci těm co to potřebují. Právě mi došly letáčky o fairtrade. A rozhodla jsem se to trochu propagovat ve škole a tak i tady. Lidi  pokud nevíte o čem to je tak si to můžete přečíst tady. Myslím, že je to správná věc a že koupí fairtrade výrobků zlepšíte život lidem kteří žijí v hrozných podmínkách. Pokud nechcete kupovat výrobky fairtrade, nevadí, ale mluvte o tom. Někteří lidé třeba fairtrade podpoří. :)

Kdyby jste někdo chtěli podpořit Fairtrade ve Vašem městě tak určitě napište na www.nazemi.cz jsou tam moc ochotní lidé :)
Pomoci druhým zdar!

Sobeckost.

!!!!-Pozor po přečtení tohoto článku si o mě budete myslet že jsem sobecká a závistivá. Ale tak to cítím.-!!!!

Vždycky mne dojímaly fotky, a obzvláště černobílé. Fotografii chápu jako něco co fotograf produkuje proto aby ukázal ostatním svůj pohled na svět. Fotografie má být něco z čeho vyzařuje autorova duše. Ať už je to fotografie cílená nebo fotografie pořízená náhodně. Toužila jsem a stále toužím mít vlastní foťák, proto mne tolik rozčiluje když vidím jak děvčata kolem mne, která vlastní perfektní foťáčky a mají k tomu často i další vybavení, produkují takové fotografie na které se s prominutím nedá dívat! Fotografie je umění, a je to to nejtežší umění! Umění není vyfoti holku v ryflích a tričku s bejskou na hlavě hodit to do černobílé a myslet si že pěkná tvářička dívky to zachrání. I'm sorry, ale tohle přece nemůžete považovat za umění! Víckrát už ne!

P.S. Blbě kecám, raději kdybych koupila foťák a začla fotit. A to taky udělám. Co je psáno to je dáno. a TEČKA. Good luck everybody a já jdu pracovat.

O světě kolem...

Upadám v beznaděj svou,
ke dnu se blížím,
myšlenky šeptám do ticha.
To ticho mne tíží.

Proč jen je svět tak složitý,
kde je ta radost z něho?
Na studenou zem zas ulehám,
úzko mi je ze všeho.

Ty doby kdy ptáci zpívali,
kdy nebe bylo jasné.
Ach lidé kde jste nechali?
Svá srdce, své duše štastné.

Všechno upadlo v minulost,
skrylo se v hlubinách času.
Čeká to ve tmě na výlov.
Na tenký pramínek jasu.

Ach lidé vstaňte již!
Z toho snu jež tížil vás,
probudte se a konejte.
Probuďte mír opět kolem nás.